Mikuláš Ott je architekt, krajinářský architekt, vizualizátor a vývojář. Zkušenosti získával v architektonických ateliérech a soutěžních týmech, mimo jiné v SIEBERT+TALAŠ a A8000. Pod značkou MØ VISUALS rozvíjí vizuální tvorbu, která propojuje prostor, světlo, materiály a atmosféru. Vedle architektury se věnuje vlastnímu produktovému designu a Mapě české architektury. Je majitelem tří dalmatinů a, jak sám říká, architektem a trochu snílkem.
Jste architekt, krajinář i vizualizátor. Jak byste sám sebe představil?
Jsem architekt a tak trochu snílek. Vystudoval jsem stavební střední školu, takže mám i stavbařský základ. Potom jsem se věnoval architektuře a krajinářské architektuře a hodně mě zajímal urbanismus. Dlouho jsem měl pocit, že je problém nedokázat si vybrat jednu specializaci. V tomhle okruhu mě totiž baví skoro všechno: od velkého území přes dům a interiér až po nábytek nebo světlo.
Vizualizace mi pomohly tyhle zájmy propojit. Baví mě hledat, co je na projektu dobré, z jakého pohledu to vynikne a kde naopak něco nefunguje. Když pracuji s obrazem, zároveň se učím vnímat prostor, barvy, světlo a detaily. A jsem také vývojář a majitel tří dalmatinů, který si rád plní sny. Nechci se uzavřít do jedné škatulky, ale chci mít jasno v tom, co která část mojí práce nabízí.
Co vás přivedlo k vizualizacím a které zkušenosti vás nejvíc posunuly?
Výrazný moment pro mě byla soutěž na bývalou poštu v Táboře, kterou jsme vyhráli s Lenkou Iľovou a Ivem Urbánkem. Byl jsem krátce po škole a s Ivem jsme se do toho pustili s velkým nadšením. Házeli jsme jeden nápad za druhým a zároveň se dokázali navzájem trochu krotit. Vizualizace tehdy dělal Ivo, ne já. Díval jsem se na ně a říkal si: tohle chci taky umět. Najednou jsem viděl, jak může obraz ukázat budovu, kterou společně navrhujeme.
Další posun přišel, když jsem si chtěl ověřit, co dokážu samostatně. U soutěže na plavecký stadion v Havlíčkově Brodě jsem se nechal strhnout množstvím detailů. Chtěl jsem mít všechno dokonale propracované a trochu mi uniklo, jestli se tak velkolepý návrh na dané místo hodí. Tehdejší šéf mi to připomněl přirovnáním k filharmonii v Havlíčkově Brodě. Byla to užitečná brzda. Zároveň ale v ateliéru viděli, co mě baví a co zvládnu, a dostal jsem víc příležitostí dělat soutěže a vizualizace.
Kdy mají vizualizace do projektu vstoupit?
Podle mě už během navrhování. Nemluvím o finálních, dokonale dotažených obrazech, ale o pracovních pohledech. Ty nám pomáhají odhalovat slabiny v době, kdy je ještě můžeme změnit.
Za nešťastné považuji, když máme hotový projekt, začneme dělat jeho prezentaci a teprve tehdy si řekneme: z tohohle pohledu ten dům vlastně není tak hezký. Pracovní vizualizace má právě takové zjištění přinést dřív. Někdy potvrdí, že návrh funguje, jindy nás přiměje vrátit se k určitému místu a dopracovat ho. Obojí považuji za dobrý výsledek. Obraz pro mě není jen poslední vrstva, která má hotovou architekturu hezky zabalit.
Jak začíná spolupráce a co děláte, když se s klientem neshodnete?
Hodně mi pomůže, když klient přinese reference: něco, co se mu líbí a co přibližuje jeho představu. Pak si potřebuji načíst území, jeho okolí a kontext. Zajímá mě, pro koho projekt vzniká, ale také lidé, kteří v místě už žijí. Hledám obraz, který bude dávat smysl zadavateli, místu i mně. Potřebuji se s výsledkem esteticky ztotožnit.
Když máme jiný názor, snažím se vysvětlit řešení, o kterých jsem přesvědčený, že fungují. Může jít o kompozici, úhel pohledu, světlo nebo barevnost. Je ale rozdíl mezi způsobem zobrazení a změnou samotné architektury. Pokud nejsem autorem návrhu, nemohu si třeba měnit fasádu jen proto, že se mi nehodí do obrázku. V takové chvíli je důležitá komunikace se zadavatelem a autorem projektu. Hledáme kompromis, ne způsob, jak si každý prosadit svoje bez ohledu na ostatní.
Co může vizualizace nabídnout člověku, který si vybírá nové bydlení?
Představu, jak se tam bude cítit. Samozřejmě rozhoduje cena, velikost, dispozice i lokalita. Ale obraz dokáže přiblížit atmosféru a pocit domova ještě ve chvíli, kdy byt třeba vůbec nestojí.
Když člověk přijde do prázdného bytu, musí si hodně věcí domyslet. Vizualizace mu může ukázat jednu z možností, jak by prostor mohl vypadat a jak by se v něm dalo žít. Osobně si myslím, že to může být velmi silný prodejní nástroj. Ne proto, že by obrázek nahradil všechny ostatní parametry, ale protože si díky němu člověk k prostoru vytvoří vztah. Najednou se nedívá jen na počet metrů, ale představuje si vlastní domov.
Jak hledáte atmosféru a kde do vaší práce vstupuje AI?
Baví mě hrát si se světlem, stíny, barvami a hloubkou. Někdy je nejsilnější klidný obraz, jindy trochu výraznější barevnost nebo večerní nálada. Důležité je pro mě najít to, co konkrétnímu projektu sluší, a přitom si všimnout i jeho slabých míst.
U AI mě hodně oslovilo zobrazení krajiny a zeleně. Přirozená nepravidelnost: dva stromy mohou být stejného druhu, ale každý působí trochu jinak. Právě tenhle dojem živosti mě zaujal. Nejde mi o čisté promptování bez vazby na návrh. Zajímá mě spojení klasického renderu, AI, fotografie a postupně i filmu. AI pro mě může být inspirací nebo podnětem ke kontrole, ne důvodem přestat se na výsledek kriticky dívat. Vizuální přesvědčivost ještě sama o sobě neznamená, že všechno na obrazu odpovídá skutečnosti.
Kam byste chtěl vizuální tvorbu posunout?
Nechtěl bych zůstat jen u obrázků do prezentace. Láká mě video a filmové vyprávění, také díky přátelům, kteří se filmu věnují. Nemusí to být celé vytvořené AI. Může se spojit skutečně natočený záběr s prostředím, které ještě nebylo postavené. Představa krátkého filmu v takovém světě mě opravdu baví.
Jak bude obor vypadat za pět let, nevím. Těším se ale na možnosti, které nám pomohou rychleji porovnat představu v hlavě s tím, co skutečně kreslíme. Když navrhuji, mám nějaký vnitřní obraz. Při rozpracování se ukáže, že určité věci nefungují tak dobře, jak jsem si představoval. Přál bych si, aby tenhle střet snu a reality nastával už u prvních čar, ne až na konci.
Mluvil jste o osobních odkazech ve stafážních postavách. Co pro vás znamenají?
Jsou to nenápadné odkazy na lidi, kteří jsou pro mě důležití. Ne jejich konkrétní portréty. Mohou to být rozmazané postavy, ve kterých já sám vidím někoho blízkého, i když ho nikdo další nepozná.
Připomínají mi, pro koho a proč vlastně něco dělám. Chtěl bych, aby tihle lidé byli nějakým způsobem pořád u mé práce. Nemusí to být čitelné pro diváka. Pro mě je to důležitá osobní vrstva, která může v obrazu zůstat úplně nenápadná.
Co vás při práci nejvíc naplňuje a co vás naopak dokáže vytočit?
Největší radost mám, když jedna činnost otevře cestu k další. Dělám vizualizaci domu a najednou přemýšlím, že bych do něj chtěl navrhnout nábytek, světlo nebo řešit zvuk. Přivede mě to k jiné profesi, značce nebo člověku. Takhle jsem se dostal i k vlastním svítidlům. Baví mě nové výzvy a to, co z nich může vzniknout dál.
Naopak mi vadí, když na projektu pracuje víc lidí, ale místo společného cíle se řeší, kdo je lepší než ostatní. Chci, abychom se zlepšovali společně. Samotné úpravy mi nevadí. Jen je podle mě potřeba se po druhé nebo třetí změně podívat i na první variantu: kam jsme se dostali a držíme se ještě původní myšlenky? Nestačí porovnávat jen poslední dvě verze. Někdy se nejdůležitější věc ztratí postupně a při jednotlivých úpravách si toho člověk nevšimne.
Jak MØ VISUALS souvisí s vašimi dalšími projekty?
MØ VISUALS je způsob, jak dát jednu část mých zájmů do srozumitelné struktury. Patří sem obrazy, kresby, vizualizace a videa. MØ Objects má být naopak prostor pro konkrétní produkty, například světla. A Mapa české architektury vychází z potřeby poznávat skutečné stavby, cestovat a učit se, jak architektura funguje, když už stojí.
Nad tím vším si představuji společný rámec MØ Projects. Velký vliv na mě mají rodina a můj partner Petr; ty projekty vnímám jako naše společné. Do budoucna bych se rád zapojil i do jeho nápadů spojených s gastronomií. Nemám pro celý tenhle svět přesně nalinkovaný podnikatelský plán. Spíš postupně zjišťujeme, co nám jde, co nás baví a co bychom se chtěli naučit. Neznamená to ale, že se všechno musí slévat do jedné služby. Každá oblast má mít vlastní smysl.
S jakým zadáním vás může klient oslovit?
Jsem otevřený různým měřítkům a typům projektů. Když někdo přijde s neobvyklým, třeba i trochu šíleným nápadem, většinou mě nadchne a rád se do něj ponořím. U vizualizací mě zajímá exteriér, interiér, urbanistický celek i detail. Když mě někdo osloví proto, že už moji práci viděl, bývá mezi námi nějaká společná představa nebo vkus, na kterých se dá stavět.
Dosud jsem pracoval především s architektonickými ateliéry a kolegy a také na vlastních návrzích. Vlastních projektů bylo kolem třiceti, ale neznamená to třicet postavených domů. U velkých firemních zakázek navíc vždy šlo o týmovou práci, na které se podílelo mnoho šikovných lidí. Osobní setkání mám rád. Klidně u kávy nebo v zasedací místnosti coworkingu; termín a místo si domluvíme e-mailem nebo telefonicky.
Jaký architektonický sen byste si chtěl jednou splnit?
Chtěl bych se dostat do situace, kdy budu architekturu dělat hodně i koníčkově. Přijdu domů, sednu si k počítači a začnu navrhovat, protože chci. Ne jen proto, že mi někdo zadal něco, co musí být rychle hotové. Mít svobodu rozvíjet vlastní nápady a neztratit radost z tvorby.
A jednou bych si chtěl navrhnout okruh Formule 1 a lyžařské středisko. Proč zrovna tyhle dvě věci? Vlastně nevím. Jsou to jednoduše projekty, o kterých jsem si vždycky říkal, že bych je jednou chtěl dělat.
Projekty a autorské podíly
Projekty jsou týmové a u každého je uvedený podíl Mikuláše Otta. Ukázky práce výše k nim nejsou přiřazené.
Florenc 21, blok B06
Praha, 2025. Vítězný soutěžní návrh; navazující projekt. Na návrhu jsem se podílel jako člen autorského týmu A8000.
A8000: Martin Krupauer, Pavel Kvintus, Martin Sedmák, Lucie Formanová, Mikuláš Ott; krajinářské řešení Barbora Brabcová. Zdroj a úplné kredity
Přístavba Slezskoostravské radnice
Ostrava, 2025–2026. Vítězný soutěžní návrh, projekt. Na projektu jsem spolupracoval v autorském týmu A8000.
A8000: Martin Krupauer, Pavel Kvintus, Martin Sedmák, Lucie Formanová, Jan Procházka, Radek Jakeš, Mikuláš Ott. Zdroj a úplné kredity
Superprior Most
Most, 2026. Soutěžní návrh, 2. místo. Na soutěžním návrhu jsem se podílel v týmu A8000 ve spolupráci s Baumschlager Eberle Architekten.
Tým A8000 × Baumschlager Eberle Architekten. Zdroj a úplné kredity
Zelenomodré centrum Jaroměře
Jaroměř, ocenění 2025. Urbanistická studie, Urbanistický projekt roku. Jsem uveden jako spoluautor urbanistické studie v týmu A8000 a spolupracujících profesí.
Autoři Martin Krupauer, Pavel Kvintus, Martin Sedmák; spoluautoři Michael Vojtěchovský, Lenka Pancová, Mikuláš Ott, Marina Slavinskaia, Eliška Šárová, Jan Božovský, Jan Vybíhal. Zdroj a úplné kredity
Bývalá pošta, budoucí úřad v Táboře
Tábor, soutěž 2024, studie 2026. 1. místo v soutěži; navazující studie. Jsem spoluautorem návrhu s Lenkou Iľovou a Ivem Urbánkem. Vizualizace v soutěžní fázi zpracovával Ivo.
Lenka Iľová, Ivo Urbánek, Mikuláš Ott. Zdroj a úplné kredity