V Rotterdamu si v sobotu vyrazíte s dětmi do parku, který je nad parkovištěm vašeho domu.

Auta jsou pod zemí. Nahoře jsou louka, hřiště, lavičky, stromy.

Místo, které by jinde bylo asfaltovou plochou pro padesát aut, je místo pro lidi.

A není to výjimka pro luxusní projekt nebo zelená výkladní skříň města. V Rotterdamu se tak staví dvacet let. U projektu Parkhaven mají auta jít pod zem, zatímco nahoře vzniká víc zeleně, pobytového prostoru a pěších tras.

Není to romantika.

Je to způsob, jak žít ve městě se zeleným prostorem kolem sebe.

Park místo parkoviště

Ten rozdíl je viditelný hned, jak z takového domu vyjdete ven. Místo aut a obrubníků je vidět zeleň. Děti si můžou vyjet na kolo a nemusíte se bát, že je za rohem srazí někdo, kdo couvá ze stání.

Pro Rotterdam to není ekologické gesto. Je to výsledek toho, jak se ve městě plánuje. Územní plány tam vyžadují vysoký podíl zelené plochy a kvalitního veřejného prostoru.

Developeři proto auta schovávají dolů, protože jinak by jim na pozemku nezbylo dost místa pro byty. Z nutnosti se stala výhoda.

A zároveň zjistili, že byt s výhledem na park se prodává jinak než byt nad parkovištěm. Lidé jsou ochotní si za tu změnu připlatit. Park před okny je něco, co si obyvatelé užívají každý den.

Přízemí, kde se něco děje

Druhá věc, která je v Rotterdamu jiná, je přízemí domů. U nás je to obvykle prázdná hala, schránky a možná recepce. Místo, kterým člověk projde a zase ho zapomene.

V projektech jako Parkhaven nebo Veranda je v přízemí kavárna, drobná prodejna, restaurace, někde dětský klub nebo sdílená pracovna.

Provozovatelé jsou většinou místní podnikatelé, ne řetězce.

Pro obyvatele to znamená, že nemusí kvůli ranní kávě nebo nákupu chleba sedat do auta. Pro okolí to znamená, že do kaváren a obchůdků chodí i lidé, kteří v něm nebydlí. Dům přestane být uzavřenou jednotkou a stane se součástí sousedství.

Je to drobná změna, ale mění to atmosféru celé čtvrti. 

Střechy, na které se dá vyjít

Rotterdam podporuje zelené střechy dotacemi. Začalo to praktickým důvodem. Město má problém s odvodem dešťové vody a zelené střechy ji zadržují. Z téhle účetní úvahy ale vznikl trh, ze kterého dnes profitují i obyvatelé domů.

U vybraných projektů se ze střech stala obytná vrstva domu. Zahrady pro obyvatele, pobytové terasy, někde i komunitní záhony, jako u známé střechy DakAkker v centru města.

U projektu De Groene Kaap je na střechách přes sedm tisíc šest set metrů čtverečních zelené plochy propojené pochozí trasou.

Není to standard. V některých projektech to dává smysl, v jiných ne. Pro člověka, který v takovém domě bydlí, to ale znamená, že stačí vyjet výtahem nahoru a dostane se do úplně jiného světa.

Proč u nás takhle nestavíme

Není to tím, že by české firmy neuměly stavět. Stavět rozhodně umí. A dobře. Otázka je, co všechno se do projektu počítá.

V Rotterdamu se k hodnotě bytu připočítává i prostor okolo něj. Park před domem, kavárna v přízemí, zahrada na střeše. Tyhle věci stojí peníze, ale taky peníze přinášejí, protože dům, který je obklopený dobrým prostorem, se prodává líp.

U nás se to zatím počítá jinak. Hodnota projektu je hlavně v bytech samotných. Co je mezi domy, co je v přízemí, co je na střeše, je často položka, která se má udělat co nejlevněji.

Je to dané tím, jak územní plány vypadají, na co jsou kupující zvyklí a podle čeho banky financují.

Mění se to ale i u nás. Některé pražské a brněnské projekty už s aktivním parterem pracují. Pár jich má i vnitrobloky, které se podobají tomu, co se v Rotterdamu dělá běžně.

Jen je toho zatím málo a obvykle je to v prémiovém segmentu, kde si vyšší kvalitu prostoru může developer dovolit promítnout do ceny.

Co by se z toho dalo vzít

Nebylo by zlé, kdyby parkování před domem nebylo automatické. Kdyby v přízemí bytového domu nebyly jen schránky a prázdná hala. Kdyby na střechu byl občas přístup. Kdyby kolem nového projektu nevzniklo jen pár laviček a tújí, ale prostor, kde se dá strávit aktivní odpoledne.

Nic z toho není fantazie. Rotterdam to dělá dvacet let. Existují tam developeři, kteří na tom vydělávají, kupující, kteří si za to připlatí, a město, které to umí přes plánování vyžadovat.

Nás to snad také jednou čeká.

Čím víc lidí bude vědět, že se dá stavět, bydlet a žít i jinak než jen s výhledem na parkoviště, tím dřív se toho dočkáme i v našich končinách.